Řada skeptických tezí uvádí, že v České republice se psaním literatury neuživí buď nikdo, nebo jen pár vyvolených jedinců, které bychom spočítali na prstech jedné ruky. Je však opravdu taková výhra, pokud se autor živí pouze psaním knih?

Spisovatelská dřina

Literární tvorba je bezpochyby náročná na čas i energii. Napsat kvalitní novelu nebo román zabere celé měsíce i roky a navíc ani tehdy práce pro autora nekončí: knihu je potřeba propagovat na autorských čteních, festivalech a v televizích, v dnešní době se navíc přidává další úkol, a tím je správa sociálních sítí.

Z těchto důvodů se zdá logické, že si autoři přejí, aby se mohli živit pouze psaním knih a věnovat mu veškerý možný čas.

Autorská bublina

Psaní je však značně osamělá činnost a i pozdější propagační akce se odehrávají v poměrně uzavřené bublině knižních nadšenců. Domnívám se, že někteří autoři tak mohou postupně ztrácet kontakt s realitou. Žijí ve svém literárním světě a dostanou-li se mezi cizí lidi, obvykle jsou obdivovaným středem pozornosti.

Inspirace z druhé práce

„Běžné“ zaměstnání navíc přece může přinášet velkou dávku inspirace – ať už je to setkání s různorodými lidmi, řešení konfliktních situací nebo nutnost spolupracovat s lidmi se zajímavými myšlenkami. Autor tak může v pracovním životě čerpat útržky rozhovorů, charakteristické libůstky pro své postavy nebo třeba zvláštní jazykové výrazy. Někteří spisovatelé navíc v civilním životě pracují na netradičních pozicích, což – zúročí-li tuto zkušenost ve své tvorbě – může na řadu čtenářů působit přitažlivě.

I psaní knih je práce – možná mnohem náročnější, než si nepsavec představuje – proto by měla být náležitě oceněna. Je však otázka, jestli se spisovatelé svou touhou zbavit se svého druhého zaměstnání nevědomě neuzavírají do své bubliny a nepřipravují se o cenný pramen inspirace.